Zápisník válečníka světla.
27.5. 1111
Dnes ráno se mi stala opravdu zvláštní věc. Brzy ráno mě totiž probudill vylekaný dětský hlas.
"Mistře Mauriciusi, mistře, honem honem. Stalo se něco hrozného." Oblečen ještě v noční košli jsem otevřel dveře. Předemnou stál malý, odhadem tak devítiletý chlapec. Oči měl zarudlé, zjevně ještě před chvilkou brečel.
"Co se stalo?" Zeptal jsem se ho, zatímco jsem na sebe házel plášť. Chlapce znovu začaly přemáhat slzy. "Můj kamarád, on, něco ho napadlo." Nechápal jsem o čem to ten chlapec mluví dokuď jsme nedoběhli k hloučku lidí stojících u řeky. Když jsem je míjel viděl jsem jejich uplakané a zhrozené obličeje. A poté jsem to uviděl, tělo chlapce, asi 11 letého, s rozsápaným tělem. Obličej byl téměř netknutý, takže na něm byl vidět ustrašený výraz chlapce.
"Která zrůda to mohla udělat mistře?" Zeptal se mě jeden z mužů, který měl dost odvahy se na tělo podívat. Na tuto otázku jsem nedokázal odpovědět, tedy, vlastně ano, ale doufám, že mé obavy jsou zbytečné. Zítra ráno se vydám k řece.
28.5. 1111
Včerejšek mnou otřásl. Už tři roky se tu nic takového nestalo. Vlastně, před třemi roky jsem takovýchto mrtvých těl viděl mnoho, ale poté černokněžník odešel, a zrůdy a démoni se stáhli nebo odešli s ním. To co se včera stalo, ale znamená, že nepřátelé tu všude jsou.
Celou noc jsem nespal a přemýšlel jsem. Nakonec jsem se chopil svého křížáckého meče. Na čepeli je vyryta jedna věta : "Uti nam victus eduro." V jazyce lidí to znamená, "Ať život dále trvá." Přemýšlel jsem nad tím, že tato slova už nepomohou tomu malému chlapci.
Máchl jsem mečem, čepel byla dlouhá a za svitu měsíce, který sem svítil skrze okno, jasně zářila. Zastrčil jsem meč do pochvy a natáhl na sebe plášť. "Tohle bude dlouhá noc." Povzdychl jsem si a vydal se do tmy.
Došel jsem až k řece a stiskl jílec meče. Ucítil jsem znamý pocit, jako když se vám pod kůži vtírá studený vzduch a snaží se vám zmrazit krev. "Tak vylez!" Zvolal jsem a vstoupil jsem kus do lesa, ze kterého řeka vytéká. Děsivou dobu se nic nedělo. Stál jsem tam minutu, možná dvě. Rukou jsem před sebou mávl v ochraném gestu.
Právě ve chvíli kdy jsem dokončil ochranné kouzlo okolo mne, se zpoza jednoho stromu vyřítil podivný tvor. Vysoký byl asi 9 stop, takže jsem na první pohled poznal, že to není člověk.Měl jasné vlčí rysy v obličeji, místo oblečený byl porostlý srstí. Přesto však stál na dvou nohách, ikdyž přední "ruce" mu visely téměř až k zemi.
"Vlkodlak." Polkl jsem. Ještě nikdy jsem se s žádným vlkodlakem nesetkal. Podle starých knih mají velkou fyzickou sílu a mršnost a jsou poměrně inteligentní.
Stvůra trhla rukou a já tasil meč. Jakmile se ostří meče zalesklo ve svitu měsíce, vlkodlak sebou cuknul. To byla vteřina navíc pro mě, máchnul jsem rukou a vyřkl kouzlo, z mé ruky vytryskl proud světla, ten nesvtůru oslepil. Dost dlouho na to, abych po ní sekl mečem. Ostří jej seklo do předloktí, kterým se kryl. Kdyby se nezakryl, projel by mu meč hrudí.
Nyní začal pravý boj, bolest přesvědčila vlkodlaka že já nebudu tak lehká kořist jako malý chlapec. Sekl po mě svými drápy tak rychle, že jsem se skoro nestihl krýt. Sílá úderu mě srazila k zemi. "Zatraceně." Rukojeť meče mi vyklouzla z ruky.
Teď to bylo buď a nebo. Vlkodlak se na mě vrhnul a zakousl se mi do hrudi. Vyjekl jsem a v bolesti jsem zamumlal kletbu. Démon ustoupil a já se zvedl a připravil do bojové pozice. Nestvůra zavrčela, věděl jsem, že jestli něco neudělám zbývají mi tak tři vteřiny života. Sevřel jsem křížek a napnul druhou ruku před sebe, nestvůra se odrazila od země, já vyřkl kouzlo. Cítil jsem jak vzduch kolem mě zhoustl, poté se tento vzduch zachvěl, jak vlkodlak narazil do neviditelné bariéry. Skočil jsem po meči, který stále ležel na zemi. Dřív než jsem ho stihl ze země zvednout, uviděl jsem koutkem oka jak se můj nepřítel zvedl ze země. Vlkodlak zavyl a já zvedl meč. Nevěděl jsem co zavytí znamená, ale doufal jsem že nevolá posily.
Zjevně se ale poučil, nezaútočil na mě přímo, ale čekal na můj tah. Což neměl dělat. "Ignis." Sykl jsem a nastavil dlaň proti nepříteli. Cítil jsem jak mi plamen sežehl chlupy na ruce, vlkodlak nestihl uskočit. Vrhl si sice do strany, ale přesto ho oheň zasáhl. Nejspíš ho dost ošklivě popálil, poté jsem ruku sevřel v pěst.
Máchl jsem mečem. "Odejdi pryč, nečistý démone!" Křikl jsem, a k mému údivu mě vlkodlak poslechl. Ošklivě zavrčel, ale poté s bolestivým vytím utekl. To bylo to poslední co jsem si pamatoval než jsem se zhroutil.
Thu Mar 18, 2010 4:11 pm