Kniha elfů

Kniha elfů

Tajemná mýtina

Jednou k večeru, když se mladý Eledhel vydal na cestu za kořistí, spatřil starou elfí ženu. Zaujala ho natolik, že ztratil zájem o utíkající zvěř a rozběhl se tím směrem, kde stařena stála. Když doběhl na místo, celý udýchaný, vykřikl něco ve smyslu „Kde jste?!“. Bylo mu špatně rozumět a cítil, že síla v končetinách, ho taky už neudrží v korunách stromů. Seskočil proto dolů a dál se vydal po zemi. Ušel už dlouhou cestu a jeho tělo dál sláblo. Když v tom se před ním zjevila mýtinka. Nebyla obyčejná, ačkoliv tak na první pohled působila. Skrz ní protékal čistý modrý potůček, pestré ptactvo zpívalo a divoká zvěř se okolo tiše pásla. Všichni žili v harmonii. Tu se Eledhelovi zalíbilo, co na tom, že už asi nenajde cestu, do starého pelechu. Stejně ho tam nic nedrželo. Světlý elf se napil z toho bublajícího potůčku, co tak pomalu plynul, a dostal hlad. Zachtělo se mu čerstvého masa, ale včas ho zarazila doměnka, že by mohl zničit zdejší symbiózu. Raději natrhal okolo potoka pár rostlin a udělal si skromnou večeři. Hned potom usnul.

Probudil se pozdě ráno, ale už to kolem něj nevypadalo jako na kouzelné mýtince. „Kde jsem?!“ ptal se sám sebe. „V zemi elfům zaslíbené.“ řekl hlas přímo za ním. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. „A kam zmizela mýtina?“ zeptal se Eledhel znovu. „Zmizela se slunečními paprsky.“ odvětil hlas. „A...a...ale jak to?“ Tentokrát se hlas neozval. Zděšený Eledhel se svým odhodláním najít tajemný hlas ani nepřemýšlel, že by to mohla být past černé magie. Prošel blízké okolí lesa, ale nic nenašel. „Snad se mi to jen zdálo...“ přemýšlel Eledhel. „Ale když to bylo tak opravdové.“ vyvracel si svou teorii. Čím více o tom přemýšlel, tím víc se mu zdálo, že vidí tu nádhernou mýtinku přímo před očima. „Nesmím podlehnout! Snad ty rostliny měly nějaký špatný účinek.“ Ale mýtinka se mu zjevovala čím dál tím jasněji. Nakonec uvěřil a rozběhl se doprostřed mýtiny. „J..j..jakto??“ blekotal zmatený Eledhel. „Kde se tu vzala?“ kladl si stále víc otázek a ani na jednu neznal odpověď. „To je náš svět.“ uslyšel z dálky. Uviděl stařenu, jak k němu promlouvá. „A...ale Vás znám, viděl jsem Vás minule v lese! Jak to? Tohle všechno?“ „Je to velmi staré kouzlo, které se v podobě média dědí z generace na generaci. Je to stará Kniha elfů, ve které odpověď na své otázky najde jen ten, kterému kniha náleží.“ „Aha... A kde žijete?Odkud jste se vzali?“ „Jsme přímo z této mýtiny, ale...“ „Dost!“ zvolal velký urostlý muž. „Nechceš mu snad prozradit vše?!“ „Ale proč ne?“zeptala se stařena. „Je to stejný druh jako já i ty! Zaslouží si vědět pravdu! Ačkoliv bude pro Eledhela krutá, musí to vědět.“ Eledhel si připadal jako vzduch. Nakonec muž ustoupil od hádky a odebral se neznámo kam. „Jakou pravdu bych se měl dozvědět? A jak znáš mé jméno, nepamatuji se, že bych ho zmiňoval. No tak, mluvte prosím!“

Tajemství skrývá věštba

Stařešina vyprávěla Eledhelovi o jeho poslání, věštbě a naplnění osudu. Než se Eledhel vzpamatoval, byl přenesen v prostoru a čase. „Kde to jsme?“ ptal se ještě celý zmatený Eledhel. „Jsme ve tvých vzpomínkách.“ odpověděla elfka. („Ááá už je to tady! Všichni sem, ať to nikdo nepropásne!“ „Už leze ven!“) „Proč se všichni tak radují?“ ptá se Eledhel. „To jsi se právě narodil.“odvětila šamanka. („Je nádhernej a bude se jmenovat Yontalcaron.“) „To byla moje matka?“ptal se Eledhel. Ticho... („Yontalcarone, ty jseš nositelem poselství našeho kmene! Musíš naplnit věštbu, až nastane Tvůj čas!“) „Jakou věštbu?“zmateně doléhal na šamanku. „Víš Eledheli, dříve když jsi se jmenoval Yontalcaron, tak Tvé jméno bylo dopředu známé mezi všemi bohy a svatými. Jenže Tvé jméno znali také nepřátelé, kteří nechtěli dopustit, aby se proroctví naplnilo. Proto tě museli opustit a sami jít do bitvy. Říká se, že nikdo nepřežil, ale nikdo neví, co se přesně stalo. Byla to bitva, o které nikdo nevěděl, stala se tak náhle a během pár hodin bylo po všem. Ty jsi byl mezitím v bezpečí v opatrovnictví bohů.“ „E...ehhh...“ Eledhelovi se lynuly z úst zvuky nechápajícího. Ale už mu to všechno začalo do sebe zapadat.